Cesta: Aktuality / Reportáž psaná na běžkách


Reportáž psaná na běžkách

Počasí na Karlově je charakteristické tzv. "paradoxem nedělního odpoledne": Ať už je v průběhu víkendu jakkoli, v neděli odpoledne, pár chvil před odjezdem z chalup "dolů" do míst trvalého bydliště, zpravidla vysvitne slunce a udělá se hezky. Dnešní neděle se ale povedla hned od rána. Na modrém nebi téměř ani mráček, teplota lehce pod bodem mrazu, sluníčko krásně svítí, a přestože některým okresům začaly jarní prázdniny, na sjezdovkách moc lidí nebylo. Já se ale rozhodl - poprvé v tuto zimu - vytáhnout běžky. A aby těch ´poprvé´ nebylo málo, vzal jsem s sebou foťák...

Když jsem se oblékal, nemohl jsem se zbavit dojmu, že s každou další vrstvou připomínám více a více cosi navlečené do černého prezervativu... Ještě čepička na hlavu a byl jsem jasnej. Naštěstí mám bundu ve firemní oranžové, takže celkový výsledek byl mnohem přijatelnější. Ještě zvěčnit (nikdy nevíte, která fotka bude vaše poslední) a vzhůru do kopce.

Úvod mé oblíbené trasy je vražedný. Prvních pár desítek metů je do kopce, po ujeté cestě a občas i několika zvědavých očí. Člověk získává jistotu v onom nepřirozeném klouzavém pohybu na snad nejméně vhodném úseku. Protože šlo o můj letos (a i dlouho před tím) první pokus o náznak jakéhosi pohybu, je mi jasné, že je potřeba šetřit síly. Ještě zapínám stopky, abych měl srovnání pro další případné sportovní záchvaty a vyrážím. Mobil ukazoval čas 10.13. Snad ta třináctka bude šťastné číslo...

První rozcestí je už po pár stech metrech. Dalo by se označit za oficiální startovní čáru dnešního dne. Došel jsem zde bez problémů, ani jsem se moc nezadýchal. (Když jedu v létě na kole, tak už někde tady mám obvykle za sebou první infarkt.) Rýsuje se první problém: Kvůli nedostatku sněhu tudy sice projíždí rolba, ale nezanechává za sebou běžeckou stopu. Pásy rolby z podkladu vytrhaly kamínky a hlínu, jet se dá pouze po úzkém pásu středem lesní cesty. Protože v těchto místech už obvykle bývá běžecká stopy, tak vnitřně sice trochu remcám, ale v reálu to není tak hrozné. Dá se...

Začátek cesty je tedy v 800 metrech nad mořem. Šup kolem ukazatelů mírně dolů doleva, směr Nová Ves. Tudy už rolba nejezdí, stezka je hrbolatá, ujetá ostatními lyžníky. Je vidět, že v minulých dnech mrzlo. Podklad je tvrdý, křupe pod běžkami. Je to dobře, protože sněhu opravdu není mnoho a tady mezi stromy se dostává jen těžko. Na druhou stranu vrstvička sněhu kopíruje terén. Lesní cestu využívají lesní dělníci, po stranách jsou vyjeté koleje. Opět je lepší jet středem. Občas je prostřední pruh tak šikmý, že jedu jen po "hranách" běžek a přemýšlím, zda jsem vůbec někdy viděl někoho jezdit na běžkách po hranách... Raději to neřeším a ťapu si kupředu. Na mýtince se otevírají první krásná panoramata...

    

Neodolám a fotím i sám sebe. :-)

O pár metrů dál už nadávám jak starý štajgr. Lesníci jsou za mírnou zimu rádi; těží, až se jim od pil kouří. A nechávají na cestě hromady smrkových větví, po kterých se fááákt dobře jede. V hospodě jsem zaslechl, že pan majitel těžařské firmy je zrovna na lyžování ve Švýcarsku. Snad mu dnes taky svítilo sluníčko. Ale až se vrátíte, šéfe, mohl byste na ty své drvoštěpy trochu houknout, aby nenechávali na těch pár místech, kudy jezdí běžkaři, takový bordel. Po trase bylo takových míst ještě několik. Po jehličí mi to fakt nejede...

Na konci tohoto úseku, před orientačním bodem zvaným Jelení, jsem při brždění použil poprvé tzv. kulehryz. To se dají lyže do pluhu, tyčky (hůlky) se vloží mezi nohy a ... asi si to umíte představit. Jinak brzdit prostě neumím. Dole na Jelení mě zaujalo místo, kde se stékají dva potůčky. Taková zimní idylka, že. Ehm.

    

Cesta nahoru an Novou Ves je v pohodě. Dole na rozcestí jsme si sice říkal, že by bylo fajn, kdybych jako dosud nikoho nepotkal, ale protože na první pár jsem narazil hned za zatáčkou, bylo mi jasné, že bez diváků se to neobejde. Vždycky, když se proti mě někdo objevil, tak jsem se snažil vypadat, jako že to na těch prkýnkách i trochu umím. Když jsme se takhle jednou zrovna nadechl a vyprsil do toho správňáckého postoje a dokonce jsem začal něco jako běžet, nějak blbě jsme šlápnul a předvedl variaci na téma hlavně-kurva-udržet-balanc-a-nenabít-si-držku. Myslím, že kdyby Verner předvedl na bruslích to, co já v tu chvíli na lyžích, tak přepíše krasobruslařskou historii...

Pár zatáček, poslední prudší stoupání (ve kterém chytám na kole druhý infarkt) a už je tady odměna jako od Homolkových: Koukej táto, na ty panorámata! 

      

Parkoviště na Nové vsi je plné aut, nějaký blbec v terénním pick-upu zkouší, jak mu to jezdí po louce s 20 cm sněhu. Jezdí. Určitě mu to zvedlo sebevědomí. Protože auta spolehlivě zablokovala cestu, prokličkuju mezi plechovými škatulemí a zamířím k chatě Na vyhlídce. Původně jsem měl v plánu, že zajdu dovnitř a požádám obsluhu, abych si je mohl venku vyfotit. Když jsme uviděl tu ceduli s denní nabídkou, mé sympatie pohasly.

  

Tatarák se dvěma topinkama za stodvacet mi prostě přišel moc. Dodatečně se majitelům chaty omlouvám. Mrkl jsem na stránky vinohradského kvelbu Pastička, kde se dělá (podle mínění mnohých) nejlepší tatrák v Praze. A možná nejen tam. A 100 "géček" vyšlo v přepočtu na nějakých 132 Kč (nejmenší porce v Pastičce je totiž 150 g). Takže když vezmu v úvahu "vysokohorskou přirážku" a jedno s druhým, tak ty peníze jsou oukej. Ještě jednou: Sorry, hoši. Když nebyla obsluha, vyfotil jsem se v odrazu skla zaparkovaného auta.

Na vyhlídce jsem poprvé zaregistroval lehký problém: Sníh se mi začal lepit na skluznici. Začal jsem podezírat některého z aktivních příbuzných, kteří s oblibou podléhají marketingové fintě výrobců tzv. lyžařských vosků. Jsem toho přesvědčení, že nejlíp to jede bez všelijakých těch sajrajtů. Vedu v totmo směru svou vlastní malou válku. Začal jsme ji asi tehdy, když jsem stál kousek za Novou vsí u vzrostlého smrku a s výrazem i náladou šílence jsme se snažil ze skluznice odsranit mázu, kterou mi tam jeden dobrák napatlal... :-(

Od tohoto rozcestí už vede cesta krásně přímo na Mravencovku. Sněhu ze skluznice jsem se zbavil několika energickými skluzy a mazal jsem si to za nosem. Objevil se ale jiný problém. Začaly se mi mlžit brýle...

Zjistil jsem, že když můj chůzo/běh na lyžích dosáhne určité rychlosti, brýle se začnou odmlžovat. Bylo mi jasné, že udržet rychlost dostatečnou pro zachování odmlžených brýlí je z oblasti fikce. Posunul jsem si tedy brýle na špičku nosu jako pan Bartoška a šup šup, ukrajoval jsem další metry. Běžkaře, kteří mě míjeli, jsem ignoroval. A pěkně v poklidu jsem se ocitnul na osudovém místě, na Mravencovce...

  

Proč je Mravencovka "osudové místo"? Protože až dosud jsem na tomto místě zatočil doprava a vydal se k domovu. Věděl jsem, že mám před sebou téměř výhradně sjezd, zkrátka odpočinkovou pasáž. Když jsem svou až dosud obvyklou cestu nostalgicky sledoval, vynořil se z lesa majestátně pan Pomp s manželkou a na skůtru poklidně odbublali směrem na Alfrédku. Tím směrem jsem měl tentokrát premiérově namířeno i já. A tímto směrem konečně začínala i strojově upavená stopa. Díky, hoši!

Tato cesta na Alfrédku enmá dobrou pověst. Vede úbočím Malé kotliny a k nejbližšímu rocestí jsou to z Alfrédky nějaké 4 kilometry a 220 metrů převýšení. Pořád do kopce. Ani kousek rovinky. Strašák je to i na kole. Ale jednou jsem si dal jasný cíl, tak vzhůru!

Je to hezká cesta. Lesem, je poznat, že díky nadmořské výšce už není o sníh taková nouze. Smrkám do rukavic. Nejsou moje, mám je půjčené. Zanedlouho dorazím na rozšířené místo s maringotkou. V létě právě tady poprvé sesedám a dávám si borůvky (z čehož je poznat, kdy jsem byl naposledy na kole). Rolba nahrnula u cesty hromadu sněhu. Šplhám na ni i s běžkami a fotím. Nikon D40x odvádí spolehlivou práci. Je tady krásně. Sjezd z metrové hromady je jediným pohybem směrem dolů na dalších několik desítek minut. Z protisměru se občas vynoří běžkař, sjíždící dolů. Naštěstí jsou vždycky rachle pryč, takže jsem skoro pořád sám. Paráda!

    

Další lesní průsek a další panoramata. Čekám, kdy se z lesa vynoří Nastěnka nebo aspoň děd Mrazík. Sníh se mi při fotografických zastávkách pořád lepí na skluznici a tak si vytvářím novou teorii: Pohybuji se tak rychle, že se lyže třením zahřívají natolik, že na sebe nabalují sníh... Ta teorie se mi líbí, chvílí se jí kochám a dokoce jí snad i věřím. Je ale třeba jít dál. Protože támhle kousek za tou zatáčkou už přeci uvidím dlší rozcestí...

Není tam. A není ani za další zatáčkou. Přichází první (a poslední) krize. Zjevně jsem si vzdálenosti špatěn zapamatoval a když mám v nohách odhadem další kilometr a půl a rozcestí stále nikde, začínám být lehce rozmrzelý. Vím ale, že dolů už je to dál než nahoru, a hlavně, že nahoře je teplá polívka a čaj a dole nic.

  

Pak zahlédnu na horizontu dvě postavy. Pořizují snímečky dorodinného alba, nazouvají běžky a ťapou nahoru. Že by první běžkaři, které dnes udělám? Dělí nás nějakých 200 metrů, každým krokem se o vlásek přiblížím. Pak vidím, že Rozcestí u malého kotle je konečně na dohled. Dorážím k němu ve stejnou chvíli jako onen postarší manželský pár. Když paní vidí, že si ceduli telefonuju, nabídne se, že mě zveční. Díky ní tak mám památku. No nebylo to od té paní moc hezké?

    

Na Alfrédku je to ještě 1 500 metrů, ale jako bych byl skoro tam. Přede mnou je totiž už jen dlouhá rovina a za ní sjezd. Dělám poslední panoramatické snímky, na nichž je vidět, že tam vzadu v údolích si o sněhu mohou nechat jen zdát...

Provoz značně zhoustl, snad každý třetí běžkař si vyrazil i ze psem. Připadám si ale, jako kdybych vjel do jednosměrky. Všichni proti mě a vzhůru na Praděd. Hřebenová trasa za takového počasí zkrátka láká. Protože je stopa jen jedna, často z ní vystupuji a pouštím ty, co jedou proti mě.

  

Pak ně najednou předjede chlap. Až jsem se lekl! Vůbec jsem ho neslyšel. Šup šup a už vidím jen jeho záda. Odhaduju, že chlap toho za letošní rok najel tolik, co já za celý život. Tož, ať ti to šlape, ať ti to šlape, chlape...

Sjezd na Alfrédku je šílený. Hůlky mezi nohy, brutální kulehryz a hrůza v očích skrytých za brýlemi. Když vidím, že před Alfrédkou čeká snad stovka na slunci všemi barvami zářících bežkařů, silou vůle dám nohy k sobě a navenek frajersky (aspoň doufám, že to tak vypadalo) dojíždím až k bufetu. Sundávám běžky a jdu dovnitř. Brýle i foťák se okamžitě zamlží:

Vlezl jsem si ze Petrem dovnitř bufetu a pozoroval cvrkot. Nejžádanějším artiklem je pivo, plechovky Kozla mizí jedna za druhou. Nějaká slečna zaujme svou prosbou o vodu. Odchází s džusem a minerálkou. Tady nahoru se všechno vozí. Čočková polévka došla. Dávám si česnečku, velkou kofolu, za chvíli další. A ještě tatranku a banánek v čokoládě. Ten si schovávám s tím, že si jej dám za odměnu až na chatě. Foťák se přizpůsobil podmínkám a tak dělám další fotky...

  

... a zase se na chvíli schovávám dovnitř. Nechávám u Petra zatnutou sekyru ve výši 110 Kč, splatnou kdykoli u Pavla Pod kloboukem. Ještě poslední fotka vysmátého šéfa s jeho osobním bodyguardem v pozadí...

... a hurá dolů, tentokrát tou kratší stopou. Pochopil jsem, proč všichni jezdili cestou nahoru proti mě. Ten sjezd je dost drsný. Když už si říkám, že to snad zvládnu až dolů na Mravencovku, padám. Lyže se dostala do nějakého měkčího rygolu a bác. Naštěstí šlo o pád bez problémů slučitelný se životem.

Na Mravencovce končí stopa, sjezd ke karlovskému rozcestí je děsný. Místy dokonce jen po blátě. Letošní zima se zkrátka moc nevytáhla.

Když jsem dorazil domů, s radostí jsem zamířil do sprchy. Chvíli jsem se sice podivoval nad tím, co zima udělala s mým, ehm, mužstvím, ale s vědomím toho, že jsem otcem skvělé dcery a dalšího sviště na cestě, jsem s klidem vlezl do teplé sprchy. Ta udělala své, takže už jsem normální kluk, jako dřív. :-) Akorát musím ještě přiznat, že jsem si uhnal vlka. :-( Cítím ho jasně celou dobu, co píšu tenhle článek. Ale už jsem na konci. Najdu tu správnou mastičku a všechno bude dobré. Přijeďte k nám do Karlova, na Trib i vy. Určitě se vám tu bude líbit.

Délka trasy cca 20 km # převýšení 320 m # čas cca 2:50 h (včetně všeho focení a cca 25 minut na Alfrédce)

Autora článku oblékají: